BÍLINA

 Město Bílina leží v severozápadních Čechách, mezi městy Most a Teplice v nadmořské výšce 207 m. Město má 17 tisíc obyvatel a rozlohu přibližnì 1,5 x 2 km. Protéká jí říčka Bílina která se dále vlévá do Labe. Dominantou města a okolí je znělcový masiv Bořeň, který je státní přírodní rezervací, tyčí se do výšky 530m a je častým cílem turistů a horolezců.

V okolí města se nachází jeden z největších povrchových hnědouhelných dolů a řada průmyslových podniků (elektrárna, sklárny, a další).

Rychlé dopravní spojení je zajištěno silnicí 1. třídy do Teplic a opačným směìrem do Mostu. Trasa do Prahy vede prvních 15km silnicí II. třídy a poté se napojuje na hlavní tah Chomutov/Most - Praha. Železniční spojení zajišuje hlavní trasa Ústí nad Labem - Cheb, a rovněž trasa Bílina – Úpořiny - Ústí nad Labem.

 Přírodní poměry

Město Bílina leží v severozápadních Čechách, ve východní části Chomutovsko-teplické pánve v nadmořské výšce 207 m. Na severu se vypínají do výše 700 až 900 m n.m. Krušné hory, tvarované masami žuly a ruly, kterými pronikly k povrchu na konci prvohor porfyry. Z východu zabíhají až k městu nezvykle modelované vršky Českého středohoří. Samotná Bílina se rozkládá v Mostecké pánvi, tvořené třetihorními usazeninami jílu, písku, pískovce a uhlí.

Chráněnou oblast Českého středohoří, zřízenou roku 1971, tvoří pás třetihorních vyvřelých kopců kupovitých, homolovitých a kuželovitých tvarů. Dnešní utěšenou podobu krajiny vytvořilo vymílání hornin větrem, vodou a mrazem. Zvlněný kraj v sobě zahrnuje všechny druhy přírodních společenstev od shluků skal až po teplé luhy a háje. Daří se zde stejně teplomilným stepním rostlinám jako přežívající flóře z ledových období čtvrtohor. V okolí Bíliny nápadně ční tři kopce Bořeň (539 m n.m.), Rozkoš (402 m n.m.) a Kaňkov (436 m n.m.), z nichž svou neobvyklostí upoutává zvláště skalnatý Bořeň. Mohutný znělcový masív, připomínající lva chystajícího se ke skoku, tvoří výraznou krajinnou dominantu.

Na jeho vrcholu poutají pozornost kolmé, mnohdy rozeklané skalní stěny. Na nich rostou vzácné a chráněné středohorské rostliny jako tařice skalní, hvězdnice alpská, hvozdík sivý a hnízdí zde výr velký i další druhy ptáků. V níže položených, listnatých hájích se vyskytuje další zajímavá flóra, jako např., bledule jarní či lýkovec jedovatý. Podnebí v Mostecké pánvi je mírně suché, neboť oblast leží v dešťovém stínu Krušných hor. Zimy zde bývají převážně mírné. Podnební poměry však negativně ovlivňuje jednak dramatický reliéf krajiny, jednak velké soustředění průmyslové a energetické výroby.

Výškový rozdíl mezi Krušnými horami a Mosteckou pánví vytváří zvláště v zimním období situace, kdy v údolí se drží jezera studeného vzduchu a nahoře se ovzduší otepluje. Studený vzduch pak nemůže proudit a usazují se v něm škodliviny (zvláště kysličník siřičitý). Kotlina, v níž Bílina leží, je špatně větratelná. Proudění větru ze západního směru nestačí, a pak velice často nastává bezvětří, jež dále podněcuje teplotní inverzi. Takový stav může trvat i několik dní. V nedávné minulosti měy tyto inverze velmi škodlivé následky pro všechno živé. Po odsíření elektráren se však do ovzduší dostává podstatně méně škodlivin než v minulosti. Často se však na Bílinsku vyskytují mlhy (60-80 dní v roce) a sluneční svit zde dosahuje méně než je český průměr který činí 1800 hodin ročně.

Vodopisně náleží naše oblast k povodí Labe. Řeka Bílina pramení v Krušných horách na jihovýchodním svahu hory sv. Anny, protéká středem Mostecké pánve a vlévá se do Labe. Cestou však přibírá řadu odpadů z továren, které způsobují znečištění. Z původního přírodního prostředí zůstalo v Bílině velmi málo. K vycházkám láká bájemi opředený Bořeň a oblasti kolem lázní Kyselky a bílinského zámku. Tady na nás vlídně promlouvá příroda a bohatá historie.

 Z dějin města

Dobrá kvalita půdy, řeka Bílina se svými přítoky a členitost terénu umožňující ochranu před nepřítelem i výhodné spojení jak s oblastmi severně od Krušných hor, tak i se středními Čechami, to vše vytvářelo výhodné podmínky k usídlení člověka na Bílinsku již od mladší doby kamenné. Avšak teprve příchod Slovanů v průběhu 6.století vytvořil etnicky souvislé osídlení, které přetrvalo až do dnešních dnů.

Zdejší minerální voda se užívala k léčebným účelům odedávna. Kronikář Václav Hájek z Libočan vypráví o tom, jak čeledín zemana Košála objevil léčivý pramen. Dále hovoří o bájných řemyslovských knížatech Nezamyslovi, Mnatovi a Vojenovi, kteří údajně povolávali horníky ze Slaného, aby odpařovali z minerálky vřídelní soli. Tyto Hájkovy smyšlenky svědčí o tom, že v 16.století, kdy psal svou kroniku, byly zdejší prameny obecně známy a používány. V této době již stály v dnešním parku na Kyselce lázeňské budovy a v tamní hrnčírně se plnila minerální voda do hliněných džbánků, které byly zalévány voskem, baleny do beden a rozesílány do širého okolí.

V roce 1712 byly prameny vyčištěny a tři z nich byly upraveny k používání. Velký podíl na využití minerálních zdrojů měl geolog a balneolog Franz Ambros Reuss (1761-1830), který vydal v Praze knihu o významu a složení bílinské vody. O tom, že byly v roce 1782 již známy léčebné účinky bílinské kyselky, svědčí dobový latinský nápis na mramorové desce zasazené v čele lázeňské terasy. Rostoucí oblibu lázeňské vody dokládá její stále se zvyšující odbyt v Čechách i v cizině. V roce 1774 bylo rozesláno 2.698 džbánků, v roce 1816 53.411 džbánků, v roce 1850 109.559 džbánků, v roce 1886 1.751.957 džbánků a roku 1900 4.315.307 džbánků.

Bílinské lázně se v 19.století dále rozrůstaly, avšak vždy žily ve stínu lázní v Teplicích. Navštívila je řada význačných osobností. V roce 1791 vystoupil spolu s dr. F. A. Reussem na Bořeň velký přírodovědec a cestovatel Alexander von Humbold. V letech 1810-1813 zavítal do Bíliny (obvykle z Teplic) J. W. Goethe, v roce 1812 dokonce s Beethovenem. Z roku 1810 nejspíše pocházejí jeho kresby z naší oblasti. Ve čtyřicátých letech navštívil Bílinu Karel Havlíček Borovský. V roce 1855 byl zbudován rozsáhlý lázeňský park. Lázeňské budovy i stavba zřídelního závodu, které zůstaly dodnes, jsou dílem architekta Sablicka z let 1875-1900. Proslulá lesní kavárna stála původně na zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891, v následujících dvou letech pak byla postavena na nynějším místě.

V průběhu l9.století prodělala Bílina velký rozvoj související s průmyslovým rozmachem. V první polovině tohoto věku byly postupně zbořeny hradby a brány, které znesnadňovaly výstavbu města. V letech 1811-1812 byla postavena silnice Teplice - Bílina - Louny, v roce 1827 pak silnice na Duchcov, v roce 1863 byl vybudován kamenný most přes řeku Bílinu a roku 1872 získalo město železniční spojení na trati Ústí - Chomutov. Město se rozrůstalo, v roce 1830 mělo 3 102 obyvatel.

Vývoj Bílinska silně poznamenala těžba uhlí. V malém množství se dolovalo již kolem roku 1750 v Chudeřicích, kdy těžba dosahovala zanedbatelných 109 okovů (tehdejších měrných jednotek). V roce 1792 se však zde vytěžilo již 62 000 okovů uhlí. Doly se pak dále otevíraly v oblasti Břežánek, Jenišova Újezdu a Hostomic. Ke konci 19. století byla pak těžba v ražených chodbách nahrazována těžbou povrchovou. Rozvíjel se i další průmysl. V roce 1835 vznikl v Bílině cukrovar a po něm porcelánka, v roce 1893 začala pracovat sklárna Engels. Roku 1913 byla uvedena do provozu hu v Chudeřicích, v roce 1918 zde zahájila výrobu sklárna.

Rozšiřoval se také společenský život. V roce 1797 vznikl spolek bílinských ostrostřelcù. Velké naděje vyvolal mezi obyvateli revoluční rok 1848. Ve městě se konaly velké slavnosti a vznikla zde národní garda. 7.září 1848 byla zrušena robota. Lobkovicové si však své panství podrželi, pouze přestali vykonávat přenesenou státní moc, kterou od nich převzal v roce 1850 okresní úřad. I potom se však Lobkovicové dále podíleli na rozvoji města a zvláště lázní. Spolkový život se pak dále rozvíjel. V roce 1855 vznikl mužský pěvecký sbor a v roce 1863 tělocvičný spolek.

Rozvoj průmyslu s sebou přinášel příliv českého obyvatelstva. Jeho počet stoupal. Zatímco v roce 1880 bylo v Bílině 7,5% Čechů a v roce 1910 19,5%, po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 se již třetina obyvatel měìsta hlásila k českému národu. Město mělo v této době přes 9 tisíc obyvatel. Rozvoji českého národního života pomáhaly od sklonku l9.století spolky jako Matice školská, Občanská beseda a další. Němečtí radní zorganizovali stavbu nové školy již v letech 1868-1869. Čeští obyvatelé měli však s posíláním svých dětí do české školy potíže. Ta byla v Bílině otevřena v roce 1889, od roku 1907 probíhalo vyučování v bývalé stodole. Nová škola byla otevřena na dnešní Lidické třídì tepve roku 1923. Na konci l9.století a před I.světovou válkou vznikly ve městě ještě další instituce. V roce 1871 byla založena bílinská spořitelna. Stavba dnešní dominanty města, secesní radnice v letech 1908-1911, svědčí o velkorysých záměrech a možnostech tehdejší městské rady.

První světová válka přerušila vývoj města a vedla k rozpadu rakousko-uherské monarchie a ke vzniku Československa 28. října 1918. 30. října obsadili členové Sokola spolu s osvobozenými srbskými zajatci pod vedením poručíka Karla Skřivánka dělostřelecká kasárnu v Chudeřicích. Ještěì téhož dne se konala oslava vyhlášení republiky na bílinském náměstí, na níž promluvil redaktor Karel Brožík. Vznikl okresní národní výbor v čele s Rudolfem Tikovským, hlásící se k pražskému Národnímu výboru, v této době nejvyššímu orgánu státní moci.

Němečtí obyvatelé přijali vznik Československé republiky většinou s odporem. V Bílině existoval v letech 1918-1919 "Volkswehr" na obranu německých obyvatel a jejich zájmů. Posádka v chudeřických kasárnách však sehrála významnou roli při obsazování okolních měst v průběhu listopadu a prosince roku 1918 a také při uklidnění situace v Bílině. Hlavní úlohu při ustavení nové republiky nakonec hrála mírová konference v Paříži.

        V období první republiky měli němečtí obyvatelé Bíliny všechny možnosti k národnostnímu i kulturnímu vyžití. V roce 1920 vytvořili z dosavadní lidové knihovny městskou knihovnu, v roce 1921 začalo pracovat první vlastivědné muzeum, které sídlilo v radnici. V roce 1923 vznikla pomocná škola, roku 1935 se ustavilo vlastivědné muzeum na Újezdě a v roce 1937 bylo otevřeno sportovní zařízení DFK. V průběhu třicátých let podlehla velká část zdejších Němců vlivu nacistických myšlenek a přičinila se o rozbití Československa v roce 1938. Po válce pak bylo provedeno vysídlení valné většiny Němců, takže v roce 1947 již žilo v Bílině 9 tisíc převážně českých obyvatel.

 Některé pamětihodnosti města a okolí

Zámek v Bílině

Zámek byl přestavěn z gotického hradu v letech 1675-1682 na základě návrhu G.O.Tencally architektem Antoniem della Porta. Protáhlá bloková budova s nárožními bastiony pokrytá sedlovou střechou shlíží svým západním patrovým průčelím o devatenácti okenních osách na náměstí. Východní průčelí o sedmnácti okenních osách, členěné pilastry a střídáním segmentových a trojúhelníkových frontónů, hledí do nádvoří. Uvnitř zámeckého areálu stojí na obdélném půdorysu zbytek bývalého hradního opevnění, bašta zvaná Manda. V jejím lomovém omítnutém zdivu vyniká portál ukončený lomovým obloukem.

 Kostel sv.Petra a Pavla v Bílině

Kostel je tvořen trojlodím s odsazeným, pětiboce uzavřeným presbytářem a je zakryt sedlovou střechou. Vedle stojí věž s přilbovou střechou a lucernou. Okna v lodi jsou půlkruhová a v presbytáři lomená bez kružeb. Vevnitř se střídají žebrové a křížové klenby, závěr jižní lodi je sklenut paprsčitě. Zajímavé jsou dva renesanční náhrobky Jiřího a Litvína z Lobkovic z období po roce 1580. V celé architektuře se prolínají gotické a renesanční prvky, vzniklé za přestavby v letech 1573 - 1575. Z původně gotické stavby se zachovalo zdivo ze 13.století v prostřední a jedné boční lodi.

Špitální kostel na Újezdě

Jde o jednolodní renesanční stavbu z období kolem roku 1600 s valbovou střechou. Kamenný portál s pozdně renesanční ornamentikou je umístěn v západním průčelí. Uvnitř je loď sklenuta valeným obloukem, presbytář zakončuje sítová klenba, která dokládá působení gotické tradice i v pozdní renesanci.

 Husitská bašta v Bílině

Zbytek víceboké hradební bašty z kamenného zdiva, pocházející z období kolem roku 1470, nemá s husity nic společného. Je analogický s podobnými stavbami v Táboře a Žatci.

 Hrad Kostomlaty

Hrad postavili kolem roku 1333 páni z Rýzmburka. Dříve byl a je ztotožňován s vybájeným hradem Sukoslav kronikáře Václava Hájka z Libočan. Přístup k němu byl veden přes dolní hrad chráněný okrouhlou věží. Horní hrad byl ochraňován hradbami a parkánem. V jihozápadní části byla vybudována okrouhlá věž s podsebitím, tvořící (již bez podsebití) dnešní siluetu hradu. V průběhu l7.století hrad zpustl.

 Kostel sv. Jakuba Většího ve Světci

Kostel vznikl nejspíše na počátku 13.století. Byl vybudován v románském slohu, dostavěn byl v rané gotice a nynější podobu získal v letech 1731-1733. Architektem barokní přestavby trojlodní baziliky byl litoměřický Octavio Broggio. Jedinou zachovanou částí původního klášterního kostela je dvouvěžové zbarokizované západní průčelí, které tvoří nápadnou dominantu nejen této stavby, ale i okolí.

 Zámek ve Světci

Na místě původně románského kláštera ze 13.století nechal pražský arcibiskup Jan Josef hrabě Breuner postavit na počátku 18. století (možná roku 1708) barokní zámek. Dvoupatrová budova se sedlovou střechou na půdorysu značně protáhlého obdélníku je obklopena parkem, nyní již zcela zpustlým. Zatímco vstupní průčelí s mělkým čtyřosým rizalitem si zachovalo raně barokní podobu, zahradní průčelí prošlo klasicistní přestavbou. V roce 1973 byl zámek opraven a nyní je využíván jako sídlo obecního úřadu. Kromě toho v něm byly zřízeny byty a instalována pamětní síň malíře a grafika Vojtěcha Preissiga, který se ve Svěci roku 1873 narodil.